Když byla populární reklama na bobíka, lidé si ze mě utahovali, tvrdí Vietnamka

Narodila se v Česku a zdejším jazykem hovoří perfektně. Kvůli svému vietnamskému původu se ale Marianna (24) s předsudky setkává, v době popularity reklamy s bobíkem se podle ní hodně řešilo, zda Asiaté jedí psy. Ona sama přitom teď jednoho chová jako domácího mazlíčka.

Cítíte ve společnosti předsudek, že Vietnamci jedí psy?
Dříve si ze mě lidé občas dělali srandu, když byla reklama na bobíka od webu centrum.cz. V ní přinesla paní do restaurace pejska, ať se jí o něj postarají, a kuchař jí ho poté přinesl na talíři. Tehdy se hodně řešilo, že Asiaté jedí psy a kočky, tak si ze mě lidé utahovali. Někteří si dělali tak velkou srandu, až mi to bylo nepříjemné. Přitom jsem nikdy psa nejedla. Jediné, co jsem ochutnala a lidem to přijde divné, bylo kachní vajíčko s kachnou uvnitř. Dnes bych to už nedokázala sníst, dříve mi to nedělalo problém. Ale nyní vůči sobě žádné předsudky ze strany ostatních necítím.

Ani při hledání práce?
Je pravda, že sehnat zaměstnání je kvůli mému původu těžší. Nicméně dříve to bylo mnohem horší nežli teď. Nyní už je společnost více multikulturní. Ale dříve mě nechtěli nikam vzít, jen do Starbucks mě přijali. Zdůvodňovali mi to tak, že by můj původ mohl dělat v kolektivu problémy.
Vy jste se ale už narodila v Česku. Připadáte si jako Češka nebo Vietnamka?
To je dost těžké takhle říct. Ale všude říkám, že jsem Vietnamka, s tím, že jsem se narodila tady. Patřím do vietnamské komunity, ale nedokázala bych ve Vietnamu žít, jelikož je to tam úplně jiné. Jsem více zvyklá na evropskou kulturu.
Co by si měli uvědomovat lidé, kteří předsudků podléhají?
Měli by si určitě vžít do té situace, kdyby oni byli třeba v Asii a lidé by se jim smáli, tak jaké by to bylo pro ně. Měli by se nejspíš zamyslet sami nad sebou, než soudit ostatní lidi. A jelikož je každý jiný, tak nesoudit člověka podle toho jak vypadá, ale jaký je.
Jsou podle vás nějaké předsudky vůči Vietnamcům opodstatněné?
Určitě jsou někteří, u nichž je pravda, že jedí psy. Věřím, že tací jsou. Vždy to asi bude a vždy to bylo, jen se o tom dříve více nemluvilo. Myslím si, že Asiaté se celosvětově rychle dokáží dostat do komunity, kde žijí, snaží se přizpůsobit. Ale to co člověk jí je hodně o zvyku, oblíbeného jídla se dá těžko vzdát. Na druhou stranu, když Evropané přijedou do Asie, tak jim také nebudeme říkat, aby nejedli těstoviny, protože u nás se to nedělá, my jíme rýži.

Každý zná Barbie. My pak vypadáme hloupě, když chceme vypadat hezky, říká blondýnka Lucie

„Občas se s předsudky setkávám. Ale nevím, jestli je to tím, že jsem blond, anebo stačí jen, že jsem žena. Naštěstí se mi nestalo nikdy nic vážného. Měla jsem ale spolužačku na gymplu, která tomu čelila. Byla také blondýna a zasedla si na ní naše učitelka. Bylo vyloženě poznat, že upřednostňuje spolužáky mužského pohlaví. Holky neměla moc ráda, ale mou kamarádku především, přestože se dobře učila. Myslím, že předsudky jsou dané společností, která nám za příklad dává panenku Barbie. Tu zná každý. My pak všechny působme hloupě, když se o sebe staráme a chceme vypadat hezky,“ tvrdí blondýnka  Lucie (22).

Mám špatnou zkušenost s opilými lidmi, pod vlivem mě uhodil bývalý přítel, říká abstinentka

Dvaadvacetiletá Jana už několik let nepije a podle jejích slov jí to vůbec nechybí. I přesto se setkává s nepochopením u ostatních lidí, pro které je alkohol úplně běžnou součástí života.

Dříve jste alkohol pila. Co se změnilo, že jste přestala?
Ano, dříve to tak bylo. Pocházím z Moravy, takže když to přeženu, dá se říci, že víno a slivovici tam zná člověk odmalička. Když mi bylo přibližně 16 let a všichni okolo mě pili, řekla jsem si, že to taky zkusím. Bohužel nebo bohudík jsem ale nepoznala nic, co by mi zachutnalo, a tak je to jako s kterýmkoli jídlem: když vám nechutná, nejíte ho. A pak mám taky s alkoholem špatné zkušenosti.

Jaké?
Lidé s hladinkou v krvi se chovají jinak než obvykle, to je asi tak nějak známo. Bohužel mám za sebou několik zkušeností s opilými lidmi, kteří se nechovají zrovna hezky. Najednou vyčítají, útočí, jsou agresivní a další den si nic nepamatují a šrámy na duši zůstanou jen tomu, kdo nepil. Zažila jsem to bohužel i ve svém nejbližším okolí – můj bývalý přítel mě v opilosti uhodil. Samozřejmě čím blíž mi ten člověk je, tím hůř, protože když vás někdo zná, dokáže ublížit více než třeba neznámý opilý člověk někde na zastávce.

Setkala jste se někdy s nějakou špatnou reakcí, nebo lidé neřeší to, že nepijete?
Nepít alkohol není úplně běžné. Pokud člověka neomlouvají zdravotní důvody nebo třeba těhotenství, není vlastně podle většinové společnosti důvod nepít. Když tedy řeknu, že pivo nechci, víno si nedám a vodku ať si vypijí ostatní, všichni se diví. „Ty jsi abstinent? Jako vážně? A proč?“ slýchám. Typické otázky, se kterými se setkávám úplně běžně. Poté, co řeknu, že mi alkohol nechutná, se mnoho lidí pokouší nadhodit celý seznam toho, co jsem určitě nepila a že to by mi určitě chutnalo. Postupně jim řeknu, že mnoho z těch nápojů znám a že mě nic nepřesvědčí, jsem najednou za divnou a nudnou. Nemám ráda, když se lidé vzájemně do něčeho nutí.

Jak řešíte například společenské události či přípitky na oslavách?
Prostě nepiju. Dám si vodu, džus či nějaké jiné nealko. Zaráží mě, že když má někdo třeba narozeniny či nějakou jinou oslavu, má nutkání mi ten alkohol nutit. „Mám narozeniny, tak se napij.“ Mě by nenapadlo říct třeba vegetariánovi: „Mám narozeniny, tak si ten steak dej.“ Přijde mi to neohleduplné a netolerantní. Já ostatním neříkám, ať nepijí, tak ať mi oni také nevnucují svůj postoj.

Pride pochody naší komunitě moc neprospívají, tvrdí lesba Anna

Ačkoli je podle sedmadvacetileté Anny společnost už lépe informovaná o homosexualitě, i ona se setkala s negativními reakcemi. Annu například zaráží, že jí i ateisté říkají, že je homosexualita proti Bohu. Ona sama je přitom věřící. Dobré světlo na LGBT komunitu podle ní nehází ani takzvané pride průvody, tedy pochody hrdosti.

Myslíte si, že lidé v ČR jsou už otázce homosexuality dost otevření?
S informovaností veřejnosti klesá špatný náhled na naši komunitu. Je ale třeba pravda, že pride pochody a podobné akce nám zrovna dvakrát neprospívají. Na rozdíl od Ameriky, kde to berou jako velký karneval, v České republice na to pohlíží jako na průvod mentálně vyšinutých bláznů, kteří nejsou schopní standardního života a pobíhají po ulici v latexových oblečcích. Myslím si, že máme ještě spoustu let před sebou, kdy na tomhle názoru veřejnosti budeme muset pracovat.

Vy na sobě tedy pociťujete nějaké předsudky?
Já sama jsem se s nějakou diskriminací nebo předsudky setkala jenom málokdy. Co se ale týče předsudků obecně, tak samozřejmě je jasné, že naše komunita, teď hovořme jenom o lesbách, je v tomhle ohledu předsudků plná. Je to třeba o tom, jestli ve vztahu musí jedna z holek nutně hrát kluka či jestli v rodičovství musí jedna z nich zastávat roli otce. Mnoho obyvatel ČR se hlásí k ateismu a přesto i od nich slyším, že to vlastně není přirozené, že je to proti Bohu a přitom já sama coby věřící nemám s touto otázkou vůbec žádný problém.

Řekla jste, že jste se sama, ač málokdy, setkala s diskriminací. V jakém ohledu?
V poslední době se nejčastěji potýkám se dvěma problémy a to je registrované partnerství a početí, popřípadě osvojení dítěte. Co se týče registrovaného partnerství, tak sama mám v tomhle ohledu už zkušenost, protože jsem jednou registrovaná byla. Registrované partnerství jako takové není dostatečně právně podložené, chybí tam spousta aspektů, které bychom třeba v rámci partnerství chtěli. Jsme tím označkováni a cejchováni v občanských průkazech, a když pak přijde člověk třeba do zdravotnického zařízení nebo na úřad a tam musí průkaz předložit, tak hned tomu dotyčnému dá najevo, že je registrován. Nějaké osobní soukromí v ten okamžik neexistuje a myslím si, že kdyby tam bylo možno třeba napsat manželství, že by to bylo daleko praktičtější.

Zmínila jste se o dětech. Jaká práva máte v současné době v tomhle ohledu jako lesba?
Co se týče osvojení dítěte a početí, tak v současné chvíli jako lesby nemáme vůbec žádnou možnost počít dítě nějakou legální cestou, pokud samozřejmě nepřistoupíme na pohlavní styk s mužem. V současné chvíli je jediná varianta, a to asistovaná reprodukce. Bohužel v dnešní době, kdy zákony nejsou dostatečně podchycené na to, aby mohly touto cestou počít třeba i single ženy nebo ženy, které jsou v registrovaném partnerství, tak se v tomhle ohledu cítím poměrně dost diskriminována.

Zažila jste někdy nějakou vyloženě negativní reakcí na svou orientaci?
Stalo se mi pouze jednou, že jsem se s něčím podobným setkala, a to bylo v metru, když jsem se vedla s přítelkyní za ruku. Proti nám šla taková postarší dáma a plivla nám pod nohy s tím, že „jsme hnusný lesby“. Jinak ve své podstatě nemám negativní zkušenosti, jen párkrát to dotyčný prostě nepřijal nijak dobře. Špatně to vzala třeba jedna moje kolegyně v práci a velmi nelibě nesla, že bychom měly spolupracovat. Nakonec jsme si ale promluvily, vysvětlila jsem jí, že jako lesba automaticky nebalím každou holku na ulici a že nemusí mít obavy, že o ni nejevím žádný zájem. To prostředí se pak trošičku uklidnilo.

A co váš názor na LGBT komunitu? Jaký máte vůči ní postoj?
Nemám ráda extrémy, nemám ráda tuhle demonstraci toho „já jsem lesba a vy se z toho všichni podělejte“. Stejně mi ale vadí třeba pár kluk a holka, kteří se na tramvajové zastávce zuřivě líbají. Takže jak vnímám naši komunitu? Většinu dobře, protože máme společně dobré vztahy, snažíme se si nějakým způsobem pomáhat mezi sebou, pomáhat těm, kteří teprve teď prozřeli a zjistili, že skutečně jsou třeba na holky či na kluky. V současné chvíli si ale myslím, že máme před sebou ještě obrovské množství kroků.

Půlka mé rodiny jsou muslimové. Míří na mě předsudky, i když se k víře nehlásím

Sarah (18 let), studentka, Praha:

„Nepřímo se mě dotýkají předsudky o muslimech. Polovina mé rodiny je muslimská, a přestože já se k víře nehlásím, tak jsem si pár věcí už vyslechla. Hlavně teda po událostech v Německu a Francii. Zamrzelo mě, když moje kamarádka, kterou mám za rozumnou osobu, prohlásila, že bych s nimi neměla jet na výlet, protože nás kvůli mě nepustí přes hranice,“ svěřila se osmnáctiletá studentka Sarah.

dyslexie

Dyslexie je jenom výmluva pro lenost, slýchá o sobě dyslektička Lenka

Má problémy s gramatikou a pravopisem, ale neznamená to, že je hloupá. Studentka Lenka z Pardubic je v současné době na filozofické fakultě. I tam se neustále setkává s připomínkami ohledně chyb v psaném projevu. Nejhorší je ale podle ní dyslexie při hledání práce.

Jste dyslektička. Co to pro vás v běžném životě znamená?
Slýchám od lidí, že jsem jenom líná si po sobě kontrolovat chyby v pravopisu, což není pravda. Ale někdy, i kdybych se na hlavu stavěla, je prostě nevidím. Já osobně mám problém v tom, že nerozeznám po sluchu zvukově podobně znějící písmena jako je například z/s, b/p, d/t a i/y, takže dost často dělám třeba chyby v podmětu s přísudkem. Protože když si říkám například ti draci, ty dívky… neslyším, jestli to je tvrdé nebo měkké. Samozřejmě existují nějaká pravidla a lze se je naučit, ale jakmile si máme my dyslektici něco odůvodnit, je to problém. Nebo aspoň u mě. Existuje několik úrovní dyslekxe, a od toho se vše odvíjí. Lidi jsou různí, i jejich přístup k dyslexii. Někdo se snaží překonat svoji překážku, někomu vadí neustálé upozorňování a někdo je zase za upozornění rád. Je to různé.

Jak to vnímáte vy?
Jsem druh člověka, který snese kritiku, a ráda se z ní poučím. Ale musí být konstruktivní a k věci. Místo toho, aby mi lidi řekli například: máš tady chybu, mělo by to být takto, protože…, tak mi řeknou, nebo spíše napíšou: máš tam chybu, nedělej je, jsi hloupá? Často slýchám, že dyslexie je jenom výmluva pro lenost.

Má to na vás nějaký dopad?
Jak se to vezme. To, co o mně lidi říkají, mě nějak extra netrápí, i když samozřejmě v ten okamžik to zabolí. Horší je to s dopadem samotné dyslexie. Je spousta pracovních pozic a dalších míst, kde je potřeba psaný projev. Společnost je nastavená tak, že když je něco psané, neměly by v tom být pravopisné a gramatické chyby. Jinak se ten, kdo to čte, pozastaví a začne přemýšlet nad tím, zda pisatel je nevzdělaný nebo jen ignorant českého jazyka. Chyby ubírají na věrohodnosti a snižují kvalitu práce. Aspoň tak to vnímám. Pokud pracuji v nějaké firmě, jednám za někoho a píši například e-maily, nemohu v nich dělat chyby. A tak jsme automaticky kvůli své dyslexii vyloučeni z určitých míst.

Dá se to nějak řešit?
Lze si někoho zaplatit na korekci, ale otravujte někoho třeba několikrát denně. Pamatuji si, že jsem jako malá chtěla být učitelkou na prvním stupni, ale kvůli své dyslexii jsem se k tomu nikdy neodhodlala. Stejně se asi nikdy neodhodlám k nějaké administrativní práci, kde bych musela používat písemný projev. Teď studuji filozofickou fakultu, jsem tedy i s dyslexií na akademické půdě. Setkávám se s výtkami ohledně mého pravopisu. Na našem oboru píšeme hodně seminárek a písemných prací. Abych eliminovala aspoň nějaké chyby, dávám je přečíst svým kamarádům, ale ne vždy se podaří vychytat všechny chyby.

Pociťujete na vysoké škole tlak, abyste psala bezchybně?
Ano, tam se to ode mě samozřejmě očekává. Řeknu jednu takovou perličku z posudku mého oponenta, který hodnotil moji bakalářskou práci. Stálo tam, že studentka zcela ignoruje střední rod. Nevím, co tím autor chtěl říci, ale přišlo mi to v tu chvíli úsměvné. Ale jak vidíte, i dyslektici mohou vystudovat vysokou školu. Dokonce jsem si jeden semestr dala latinu, a poté, co jsem skládala zkoušku, jsem vyučující mile překvapila. Byla jsem její první dyslektik a napsala jsem dokonce údajně test lépe než slečny, kterým jdou jazyky. Někdy má dyslexie výhodu, protože se musíte více a lépe připravit.

Co by si měli uvědomit lidé, kteří předsudkům o dyslekticích podléhají?
Měli by se zamyslet nad tím, zda názor, který přijali a chtějí dál šířit, je pravdivý či nikoliv. Měli by si k danému tématu najít nějaké informace, prostudovat je. Mám pocit, že lidé toho obecně ví o dyslexii dost málo. A my dyslektici bychom si zase měli uvědomit, že svět je různý a pokud někdo do nás bude chtít šít, tak bude a my s tím nic nenaděláme. Takže je zbytečné se takovými lidmi trápit. Na druhou stranu bychom si podle mě měli uvědomovat to, že pokud je kritika konstruktivní a k něčemu, měli bychom se z ní poučit.