tetování nikol

Lidé si myslí, že mám kérky z vězení, říká potetovaná Nikola

S tetováním začala v patnácti, dnes jím má pokryty celé ruce, břicho a polovinu nohou. Fotografka Nikola (22) se s předsudky setkává často, nejvíce slýchává, že prošla kriminálem nebo že je feťačka. Tvrdí, že je potřeba si s názory ostatních nedělat těžkou hlavu.

Máte tetování na většině těla. Kdy jste se rozhodla pro to první?

Když mi bylo čtrnáct, pořád jsem otravovala mamku, že bych chtěla tetování. Ona z toho moc nadšená nebyla. Ale řekla mi, ať si vyberu obrázek, vystavím si ho v pokojíčku, a když se mi i po roce bude pořád líbit, tak že se mnou na tetování půjde. A tak jsem si v patnácti nechala udělat svůj první obrázek, ještěrku na břicho.

Proč jich dnes máte na těle tolik?
Už tehdy jsem věděla, že to nebude moje jediné tetování. Mám spíš takové pochmurné motivy, které korespondují s tím, jak se dřív cítila; na těle mám třeba několik motivů z filmů Tima Burtona. Na základce jsem byla taková uzavřená samotářka, vadilo mi mluvit před lidmi, špatně jsem hledala kamarády. Ve dvanácti mi pak zemřel táta a já jsem se spíš uzavírala do sebe. Měla jsem v sobě ponurost, která už se dnes naštěstí skoro vytratila, ale tenkrát jsem si i nechala vytetovat robota, protože jsem se cítila trochu jako on. Připadala jsem si chladná, málo citlivá. A i když už je to pryč, mám svá tetování na těle pořád ráda. Připomínají mi minulost.

Cítíte na sobě kvůli nim nějaké předsudky?
Rozhodně. Už když vezmu samotné shánění práce – chci si jednou otevřít vlastní kavárnu, ale k tomu potřebuji zkušenosti. Když hledám zaměstnání v nějaké „klasické“ kavárně, tak musím být vždycky zakrytá. Na pohovory už chodím pouze s dlouhými rukávy, a pokud to potom po přijetí vedoucím vadí, tak se zakrývám. Samozřejmě když ale pracuji v nějakém „free“ baru, tak to může být k prospěchu, mám třeba větší spropitné.

Jste také fotografka. Není u uměleckých profesí tetování pro okolí „přirozenější“?
Cítím, že to tak lidé vnímají. Asi to působí tak, že tetování k uměleckému stylu života patří. Když třeba fotím svatby, lidem to přijde spíš zajímavé, než že by to odsuzovali. Ale jinak vypadá realita spíš takhle: Když sedím jenom v tričku ve vlaku, často si cestující ke mně vůbec nesednou. Když mi jednou v ruce praskl tuplák s horkým čajem a měla jsem opařená stehna, doktorka se na mě dívala tím šíleným odsuzujícím pohledem. Občas slýchám nějaké nadávky, že jsem feťačka, někdo si třeba myslí, že jsem tetování musela získat v kriminálu, protože nikde jinde se to přece nedělá.

Jak se s předsudky vyrovnáváte?
Naučila jsem se s tím žít. Je to každodenní „práce“ nedělat si s tím hlavu. Nevím, proč lidé mají potřebu pořád někoho hodnotit. Jednou jsem slyšela: To by byla tak hezká holka, kdyby nebyla pomalovaná. To nemůžu být krásná i s kérkami? Oblíbená otázka taky je, co s nimi, až budu stará? Tak holt nebudu jenom vrásčitá babička, ale vrásčitá babička s tetováním. Je to úplně totéž. Mně třeba přijde divnější než tetování, když si holky vyholí obočí a pak si ho namalují. Ale je to jenom můj názor. Nebudu přece kvůli tomu nikoho odsuzovat. Kdybychom vypadali všichni stejně, bylo by to hrozné. A tak by k tomu podle mě měli lidé přistupovat.

Foto: archiv Nikoly

Posted in Tetování.