Valery Senichev

Cizinci tu musejí pracovat daleko víc, aby se jim dostalo uznání, tvrdí Bělorus

Valery Senichev, který je původem z Běloruska, přišel do České republiky v roce 2004. Během studií psychologie se zde setkal například s nálepkou, že je „Rusák“. Předsudky, které se ho dotýkají, ho inspirovaly k jejich podrobnějšímu zkoumání a věnoval jim i svou diplomovou práci.

Pocházíte z Běloruska. S jakými předsudky jste se vůči svému původu setkal?
Samozřejmě jsou to předsudky hlavně vůči cizincům. Ale s nimi jsem se potýkal už v Bělorusku, většinou ze strany Rusů nebo Litevců. Například když jsem jel za tatínkem do Ruska, odkud pochází, a někde jsem řekl, že jsem Bělorus, tak se vztahy mezi ostatními a mnou změnily. Ze začátku to totiž lidé nepoznali, protože ruštinu taky ovládám. Ale jakmile zjistili, že jsem z Běloruska, tak bylo najednou něco jinak.

Podobný pocit jste měl i v Česku?
Předsudky jsem taky cítil. Když jsem nastoupil v Brně na Masarykovu Univerzitu, tak jsem moc česky neuměl, ale snažil jsem se. A najednou jsem o sobě od ostatních zjistil, že jsem Rusák, i když původně pocházím z Běloruska. Vůbec jsem nechápal, proč mě tak ostatní brali. A navíc, když to propojíte s tím, že jsem pilně studoval, tak jsem byl ještě šprt, což byla další nálepka. To se potom člověk moc nepotkává s nějakou vřelostí a oblíbeností mezi spolužáky.

Potkaly vás nějaké předsudky i později v zaměstnání?
Ano, celkově mám pocit, že cizinci musejí pracovat dvakrát víc a daleko pečlivěji, aby se jim dostalo nějakého uznání od okolí. Já jsem třeba pracoval jako manažer jednoho podniku v Mladé Boleslavi. Jednou jsme měli poradu, já něco řekl vedoucímu vedlejšího oddělení a on potom za mnou přišel. Řekl mi: „Hele, podívej se, já jsem Čech pracující v české společnosti. A co tady děláš ty?“ Odpověděl jsem, že pracuji. Všichni ztichli, jelikož si uvědomili, že je to diskriminace na pracovišti, a pokud bych ho nahlásil vedoucímu, tak by měl problém. On se tedy začal omlouvat, že to tak nemyslel, i když to bylo spíše ironické.

Jak se vám daří s takovýmito situacemi vyrovnávat?
Když jsem byl mladší, tak jsem to hodně prožíval, protože jsem chtěl, aby mě lidé brali takového, jaký jsem. Pak mě ale začalo spíš zajímat, proč tomu tak je, proč předsudky tolik fungují. Jelikož jsem studoval psychologii, tak jsem se vrhl právě na tuto oblast: předsudky a stereotypy v rámci psychologie a sociologie. V magisterské práci jsem studoval, jaké jsou předsudky mezi českými a zahraničními studenty. V rámci dizertace jsem zkoumal předsudky na pracovišti. To je podle mě pozitivní cesta, jak se s tím vypořádat. Navíc jsem hodně řešil téma integrace cizinců expatriotů, to znamená vysoce kvalifikovaných cizinců v ČR.

Co jste zjistil?
Přišel jsem na to, že u nich funguje integrace v tom případě, když dokážou přijmout českou kulturu. Projevuje se to tak, že budete přemýšlet v českém jazyce, budete se zajímat o české dění a budete mít české kamarády. Někteří lidé, kteří se mnou studovali v přípravném kurzu hned po vstupu do Česka, jsou například dodnes vyloženě Kazaši. Dodnes se stýkají pouze se svou komunitou a je to slyšet na tom, jak mluví. Ten přízvuk ihned poznáte. Někdo o sobě třeba řekne, že je z Uzbekistánu, a sice zde žije dvacet let, ale pořád se cítí jako Uzbek. To znamená, že část české kultury nepřijal. Nemusí se s ní úplně ztotožnit, to ani není cílem, ale nějak ji přece potřebuje pochopit. Já naštěstí dokážu ovládat několik přízvuků, takže si o mě spousta lidí myslí, že jsem Čech. Tedy dokud jim neřeknu své jméno.

Myslíte si, že jsou nějaké předsudky vůči cizincům opodstatněné?
To je velmi náročná otázka. Zjistil jsem, že společnost trpí představami, které se ne vždycky zakládají na konkrétních zkušenostech, spíše se jen předávají dál. I když některé předsudky jsou podle mě založené na určité zkušenosti. Ta se ale může postupem času zveličit. Příkladem jsou třeba Rusové, Arabové, či Vietnamci v Praze. Takže vždycky je možné, že nějaký podklad pro předsudek vychází z reality, ale nemůžeme to vztahovat na všechny – všichni Arabové samozřejmě nejsou teroristé.

V čem je podle vás největší nebezpečí předsudků?
Nebezpečí předsudků je velké, protože se jedná o takovou zkratku. Je to mechanismus, pomocí kterého se můžeme bránit při situacích, ve kterých si nejsme něčím jistí. Můžeme si říct, že je člověk takový a takový. Už tedy nemusím toho člověka poznávat, protože mi naskočí nějaká konstrukce, většinou negativní, a toho člověka mám zařazeného. Na jednu stranu to šetří sílu a energii, na druhou je to velmi nebezpečné, protože to může vést například k různých slovních útokům, fyzickému násilí, až třeba k rasismu a pronásledování. Na příkladu uprchlické krize můžeme vidět, že je zde málo uprchlíků, ale vyvolalo to strach z cizinců. Já si myslím, že je to hlavně neznalost, co vede lidi k předsudkům. Nejhorší je, když si to člověk neuvědomuje, protože pak se řídí jenom podle nich a neřeší, jací jsou lidé doopravdy.

Vy jste stereotypnímu někdy podlehl?
Když jsem přišel do Česka, naučil jsem se, že zde žijí Romové a že s nimi mívají lidé problém. Já jsem bydlel v Brně kousek od romské čtvrti a ze začátku jsem netušil, proč jim tak nadávají. Nicméně postupem času jsem do sebe některé předsudky nasákl a naučil jsem se na Romy také nadávat. Pak jsem svoje postoje ale samozřejmě přehodnotil a došel jsem k názoru, že takhle nemůžu myslet. Když já sám říkám, že nechci, aby mě lidé posuzovali podle nálepky, tak bych to sám přece neměl dělat.

Posted in Aktuality, Cizinci and tagged , , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *