Když byla populární reklama na bobíka, lidé si ze mě utahovali, tvrdí Vietnamka

Narodila se v Česku a zdejším jazykem hovoří perfektně. Kvůli svému vietnamskému původu se ale Marianna (24) s předsudky setkává, v době popularity reklamy s bobíkem se podle ní hodně řešilo, zda Asiaté jedí psy. Ona sama přitom teď jednoho chová jako domácího mazlíčka.

Cítíte ve společnosti předsudek, že Vietnamci jedí psy?
Dříve si ze mě lidé občas dělali srandu, když byla reklama na bobíka od webu centrum.cz. V ní přinesla paní do restaurace pejska, ať se jí o něj postarají, a kuchař jí ho poté přinesl na talíři. Tehdy se hodně řešilo, že Asiaté jedí psy a kočky, tak si ze mě lidé utahovali. Někteří si dělali tak velkou srandu, až mi to bylo nepříjemné. Přitom jsem nikdy psa nejedla. Jediné, co jsem ochutnala a lidem to přijde divné, bylo kachní vajíčko s kachnou uvnitř. Dnes bych to už nedokázala sníst, dříve mi to nedělalo problém. Ale nyní vůči sobě žádné předsudky ze strany ostatních necítím.

Ani při hledání práce?
Je pravda, že sehnat zaměstnání je kvůli mému původu těžší. Nicméně dříve to bylo mnohem horší nežli teď. Nyní už je společnost více multikulturní. Ale dříve mě nechtěli nikam vzít, jen do Starbucks mě přijali. Zdůvodňovali mi to tak, že by můj původ mohl dělat v kolektivu problémy.
Vy jste se ale už narodila v Česku. Připadáte si jako Češka nebo Vietnamka?
To je dost těžké takhle říct. Ale všude říkám, že jsem Vietnamka, s tím, že jsem se narodila tady. Patřím do vietnamské komunity, ale nedokázala bych ve Vietnamu žít, jelikož je to tam úplně jiné. Jsem více zvyklá na evropskou kulturu.
Co by si měli uvědomovat lidé, kteří předsudků podléhají?
Měli by si určitě vžít do té situace, kdyby oni byli třeba v Asii a lidé by se jim smáli, tak jaké by to bylo pro ně. Měli by se nejspíš zamyslet sami nad sebou, než soudit ostatní lidi. A jelikož je každý jiný, tak nesoudit člověka podle toho jak vypadá, ale jaký je.
Jsou podle vás nějaké předsudky vůči Vietnamcům opodstatněné?
Určitě jsou někteří, u nichž je pravda, že jedí psy. Věřím, že tací jsou. Vždy to asi bude a vždy to bylo, jen se o tom dříve více nemluvilo. Myslím si, že Asiaté se celosvětově rychle dokáží dostat do komunity, kde žijí, snaží se přizpůsobit. Ale to co člověk jí je hodně o zvyku, oblíbeného jídla se dá těžko vzdát. Na druhou stranu, když Evropané přijedou do Asie, tak jim také nebudeme říkat, aby nejedli těstoviny, protože u nás se to nedělá, my jíme rýži.

Mám špatnou zkušenost s opilými lidmi, pod vlivem mě uhodil bývalý přítel, říká abstinentka

Dvaadvacetiletá Jana už několik let nepije a podle jejích slov jí to vůbec nechybí. I přesto se setkává s nepochopením u ostatních lidí, pro které je alkohol úplně běžnou součástí života.

Dříve jste alkohol pila. Co se změnilo, že jste přestala?
Ano, dříve to tak bylo. Pocházím z Moravy, takže když to přeženu, dá se říci, že víno a slivovici tam zná člověk odmalička. Když mi bylo přibližně 16 let a všichni okolo mě pili, řekla jsem si, že to taky zkusím. Bohužel nebo bohudík jsem ale nepoznala nic, co by mi zachutnalo, a tak je to jako s kterýmkoli jídlem: když vám nechutná, nejíte ho. A pak mám taky s alkoholem špatné zkušenosti.

Jaké?
Lidé s hladinkou v krvi se chovají jinak než obvykle, to je asi tak nějak známo. Bohužel mám za sebou několik zkušeností s opilými lidmi, kteří se nechovají zrovna hezky. Najednou vyčítají, útočí, jsou agresivní a další den si nic nepamatují a šrámy na duši zůstanou jen tomu, kdo nepil. Zažila jsem to bohužel i ve svém nejbližším okolí – můj bývalý přítel mě v opilosti uhodil. Samozřejmě čím blíž mi ten člověk je, tím hůř, protože když vás někdo zná, dokáže ublížit více než třeba neznámý opilý člověk někde na zastávce.

Setkala jste se někdy s nějakou špatnou reakcí, nebo lidé neřeší to, že nepijete?
Nepít alkohol není úplně běžné. Pokud člověka neomlouvají zdravotní důvody nebo třeba těhotenství, není vlastně podle většinové společnosti důvod nepít. Když tedy řeknu, že pivo nechci, víno si nedám a vodku ať si vypijí ostatní, všichni se diví. „Ty jsi abstinent? Jako vážně? A proč?“ slýchám. Typické otázky, se kterými se setkávám úplně běžně. Poté, co řeknu, že mi alkohol nechutná, se mnoho lidí pokouší nadhodit celý seznam toho, co jsem určitě nepila a že to by mi určitě chutnalo. Postupně jim řeknu, že mnoho z těch nápojů znám a že mě nic nepřesvědčí, jsem najednou za divnou a nudnou. Nemám ráda, když se lidé vzájemně do něčeho nutí.

Jak řešíte například společenské události či přípitky na oslavách?
Prostě nepiju. Dám si vodu, džus či nějaké jiné nealko. Zaráží mě, že když má někdo třeba narozeniny či nějakou jinou oslavu, má nutkání mi ten alkohol nutit. „Mám narozeniny, tak se napij.“ Mě by nenapadlo říct třeba vegetariánovi: „Mám narozeniny, tak si ten steak dej.“ Přijde mi to neohleduplné a netolerantní. Já ostatním neříkám, ať nepijí, tak ať mi oni také nevnucují svůj postoj.

Půlka mé rodiny jsou muslimové. Míří na mě předsudky, i když se k víře nehlásím

Sarah (18 let), studentka, Praha:

„Nepřímo se mě dotýkají předsudky o muslimech. Polovina mé rodiny je muslimská, a přestože já se k víře nehlásím, tak jsem si pár věcí už vyslechla. Hlavně teda po událostech v Německu a Francii. Zamrzelo mě, když moje kamarádka, kterou mám za rozumnou osobu, prohlásila, že bych s nimi neměla jet na výlet, protože nás kvůli mě nepustí přes hranice,“ svěřila se osmnáctiletá studentka Sarah.

dyslexie

Dyslexie je jenom výmluva pro lenost, slýchá o sobě dyslektička Lenka

Má problémy s gramatikou a pravopisem, ale neznamená to, že je hloupá. Studentka Lenka z Pardubic je v současné době na filozofické fakultě. I tam se neustále setkává s připomínkami ohledně chyb v psaném projevu. Nejhorší je ale podle ní dyslexie při hledání práce.

Jste dyslektička. Co to pro vás v běžném životě znamená?
Slýchám od lidí, že jsem jenom líná si po sobě kontrolovat chyby v pravopisu, což není pravda. Ale někdy, i kdybych se na hlavu stavěla, je prostě nevidím. Já osobně mám problém v tom, že nerozeznám po sluchu zvukově podobně znějící písmena jako je například z/s, b/p, d/t a i/y, takže dost často dělám třeba chyby v podmětu s přísudkem. Protože když si říkám například ti draci, ty dívky… neslyším, jestli to je tvrdé nebo měkké. Samozřejmě existují nějaká pravidla a lze se je naučit, ale jakmile si máme my dyslektici něco odůvodnit, je to problém. Nebo aspoň u mě. Existuje několik úrovní dyslekxe, a od toho se vše odvíjí. Lidi jsou různí, i jejich přístup k dyslexii. Někdo se snaží překonat svoji překážku, někomu vadí neustálé upozorňování a někdo je zase za upozornění rád. Je to různé.

Jak to vnímáte vy?
Jsem druh člověka, který snese kritiku, a ráda se z ní poučím. Ale musí být konstruktivní a k věci. Místo toho, aby mi lidi řekli například: máš tady chybu, mělo by to být takto, protože…, tak mi řeknou, nebo spíše napíšou: máš tam chybu, nedělej je, jsi hloupá? Často slýchám, že dyslexie je jenom výmluva pro lenost.

Má to na vás nějaký dopad?
Jak se to vezme. To, co o mně lidi říkají, mě nějak extra netrápí, i když samozřejmě v ten okamžik to zabolí. Horší je to s dopadem samotné dyslexie. Je spousta pracovních pozic a dalších míst, kde je potřeba psaný projev. Společnost je nastavená tak, že když je něco psané, neměly by v tom být pravopisné a gramatické chyby. Jinak se ten, kdo to čte, pozastaví a začne přemýšlet nad tím, zda pisatel je nevzdělaný nebo jen ignorant českého jazyka. Chyby ubírají na věrohodnosti a snižují kvalitu práce. Aspoň tak to vnímám. Pokud pracuji v nějaké firmě, jednám za někoho a píši například e-maily, nemohu v nich dělat chyby. A tak jsme automaticky kvůli své dyslexii vyloučeni z určitých míst.

Dá se to nějak řešit?
Lze si někoho zaplatit na korekci, ale otravujte někoho třeba několikrát denně. Pamatuji si, že jsem jako malá chtěla být učitelkou na prvním stupni, ale kvůli své dyslexii jsem se k tomu nikdy neodhodlala. Stejně se asi nikdy neodhodlám k nějaké administrativní práci, kde bych musela používat písemný projev. Teď studuji filozofickou fakultu, jsem tedy i s dyslexií na akademické půdě. Setkávám se s výtkami ohledně mého pravopisu. Na našem oboru píšeme hodně seminárek a písemných prací. Abych eliminovala aspoň nějaké chyby, dávám je přečíst svým kamarádům, ale ne vždy se podaří vychytat všechny chyby.

Pociťujete na vysoké škole tlak, abyste psala bezchybně?
Ano, tam se to ode mě samozřejmě očekává. Řeknu jednu takovou perličku z posudku mého oponenta, který hodnotil moji bakalářskou práci. Stálo tam, že studentka zcela ignoruje střední rod. Nevím, co tím autor chtěl říci, ale přišlo mi to v tu chvíli úsměvné. Ale jak vidíte, i dyslektici mohou vystudovat vysokou školu. Dokonce jsem si jeden semestr dala latinu, a poté, co jsem skládala zkoušku, jsem vyučující mile překvapila. Byla jsem její první dyslektik a napsala jsem dokonce údajně test lépe než slečny, kterým jdou jazyky. Někdy má dyslexie výhodu, protože se musíte více a lépe připravit.

Co by si měli uvědomit lidé, kteří předsudkům o dyslekticích podléhají?
Měli by se zamyslet nad tím, zda názor, který přijali a chtějí dál šířit, je pravdivý či nikoliv. Měli by si k danému tématu najít nějaké informace, prostudovat je. Mám pocit, že lidé toho obecně ví o dyslexii dost málo. A my dyslektici bychom si zase měli uvědomit, že svět je různý a pokud někdo do nás bude chtít šít, tak bude a my s tím nic nenaděláme. Takže je zbytečné se takovými lidmi trápit. Na druhou stranu bychom si podle mě měli uvědomovat to, že pokud je kritika konstruktivní a k něčemu, měli bychom se z ní poučit.

tetování nikol

Lidé si myslí, že mám kérky z vězení, říká potetovaná Nikola

S tetováním začala v patnácti, dnes jím má pokryty celé ruce, břicho a polovinu nohou. Fotografka Nikola (22) se s předsudky setkává často, nejvíce slýchává, že prošla kriminálem nebo že je feťačka. Tvrdí, že je potřeba si s názory ostatních nedělat těžkou hlavu.

Máte tetování na většině těla. Kdy jste se rozhodla pro to první?

Když mi bylo čtrnáct, pořád jsem otravovala mamku, že bych chtěla tetování. Ona z toho moc nadšená nebyla. Ale řekla mi, ať si vyberu obrázek, vystavím si ho v pokojíčku, a když se mi i po roce bude pořád líbit, tak že se mnou na tetování půjde. A tak jsem si v patnácti nechala udělat svůj první obrázek, ještěrku na břicho.

Proč jich dnes máte na těle tolik?
Už tehdy jsem věděla, že to nebude moje jediné tetování. Mám spíš takové pochmurné motivy, které korespondují s tím, jak se dřív cítila; na těle mám třeba několik motivů z filmů Tima Burtona. Na základce jsem byla taková uzavřená samotářka, vadilo mi mluvit před lidmi, špatně jsem hledala kamarády. Ve dvanácti mi pak zemřel táta a já jsem se spíš uzavírala do sebe. Měla jsem v sobě ponurost, která už se dnes naštěstí skoro vytratila, ale tenkrát jsem si i nechala vytetovat robota, protože jsem se cítila trochu jako on. Připadala jsem si chladná, málo citlivá. A i když už je to pryč, mám svá tetování na těle pořád ráda. Připomínají mi minulost.

Cítíte na sobě kvůli nim nějaké předsudky?
Rozhodně. Už když vezmu samotné shánění práce – chci si jednou otevřít vlastní kavárnu, ale k tomu potřebuji zkušenosti. Když hledám zaměstnání v nějaké „klasické“ kavárně, tak musím být vždycky zakrytá. Na pohovory už chodím pouze s dlouhými rukávy, a pokud to potom po přijetí vedoucím vadí, tak se zakrývám. Samozřejmě když ale pracuji v nějakém „free“ baru, tak to může být k prospěchu, mám třeba větší spropitné.

Jste také fotografka. Není u uměleckých profesí tetování pro okolí „přirozenější“?
Cítím, že to tak lidé vnímají. Asi to působí tak, že tetování k uměleckému stylu života patří. Když třeba fotím svatby, lidem to přijde spíš zajímavé, než že by to odsuzovali. Ale jinak vypadá realita spíš takhle: Když sedím jenom v tričku ve vlaku, často si cestující ke mně vůbec nesednou. Když mi jednou v ruce praskl tuplák s horkým čajem a měla jsem opařená stehna, doktorka se na mě dívala tím šíleným odsuzujícím pohledem. Občas slýchám nějaké nadávky, že jsem feťačka, někdo si třeba myslí, že jsem tetování musela získat v kriminálu, protože nikde jinde se to přece nedělá.

Jak se s předsudky vyrovnáváte?
Naučila jsem se s tím žít. Je to každodenní „práce“ nedělat si s tím hlavu. Nevím, proč lidé mají potřebu pořád někoho hodnotit. Jednou jsem slyšela: To by byla tak hezká holka, kdyby nebyla pomalovaná. To nemůžu být krásná i s kérkami? Oblíbená otázka taky je, co s nimi, až budu stará? Tak holt nebudu jenom vrásčitá babička, ale vrásčitá babička s tetováním. Je to úplně totéž. Mně třeba přijde divnější než tetování, když si holky vyholí obočí a pak si ho namalují. Ale je to jenom můj názor. Nebudu přece kvůli tomu nikoho odsuzovat. Kdybychom vypadali všichni stejně, bylo by to hrozné. A tak by k tomu podle mě měli lidé přistupovat.

Foto: archiv Nikoly